Jeden z největších ruských básníků, zakladatel ruské literatury 19. století a její demokratické tradice. Narodil se v zámožné šlechtické rodině v Moskvě 6. 6. 1799, zemřel po zranění v souboji s Francouzem Georgesem d'Anthesem v Petrohradě 10. 2. 1837.


Podle tehdejšího zvyku vyšší ruské společnosti byl Puškin vychováván francouzskými guvernanty, a své první literární pokusy psal proto francouzsky. Rusky jej učila babička a stará chůva Arina Rodionovna. S rodiči nežil v dobrém poměru a opustil je, když se na vlivnou přímluvu dostal do privilegovaného lycea v Carském Selu, kde strávil šest let. Publikovat počal Puškin již roku 1814. V literárních kroužcích se dostal do styku se svobodomyslnou mládeží a děkabristy; vyhnanství na Sibiři zůstal ušetřen, přesto však musel léta 1820 - 1826 strávit pod dohledem v různých městech a na Kavkaze a posléze v internaci na rodovém statku ve vsi Michajlovské. Po nástupu cara Mikuláše I. byl omilostněn a do roku 1830 žil v Moskvě, pak v Petrohradě, kde podléhal carovu osobnímu dohledu.

V prvním období své literární tvorby (asi do roku 1820) vyzkoušel Puškin všechny lyrické žánry existující v ruské poezii tehdejší doby a osvojil si i využil značně rozsáhlý fond kulturních tradic mimoruských, především francouzských. Vrcholným dílem tohoto období je pohádkový epos Ruslan a Ludmila, dokončený roku 1820 v kavkazském vyhnanství, v němž bylo poprvé použito lidových a národních motivů. Ve druhém období (20. léta) napsal Puškin vedle lyrických básní i rozměrné poémy Kavkazský zajatec (1822) a Bachčisarajská fontána (1824). Dále historické elegie i drama nového a nekonvenčního typu s volným sledem scén, veršem i prózou Boris Godunov (1824-1825) odvážně řešící problém vztahu cara a lidu i úlohu lidu v dějinách. Vrcholným dílem tohoto období je nesmrtelný román ve verších Evžen Oněgin (1823-1831) jehož literárním záměrem bylo revidovat zdánlivě nedotknutelné estetické i etické hodnoty. Je to první ruský epos, realistický obraz ruského života.

Cesta nastoupená Evženem Oněginem pokračovala i v dalším období Puškinovy tvorby, odmítající v poémách (Poltava, 1829, Jezerský, 1836) v románech (Kapitánská dcerka, 1836) i v historických revolučních a pobuřujících spisech (Historie Pugačeva, 1834) roli výjimečných velikánů a uznávající plnou platnost historických zákonů. Stejným duchem jsou nesena i díla z posledního období poznamenaného znechucením dvorskými intrikami. Puškin v nich kritizuje životní postoje tzv. nejvyšší společnosti - nejznámější se stala Piková dáma (1833). Zvlášť silným podnětem pro další vývoj ruské literatury se staly Bělkinovy povídky (1830) usilující o nalezení stylu pro líčení postav a příběhů prostého lidu.