Informácie o autorovi

Pavlík, Ján

Dátum narodenia: 1956

Popis:

Již během studia byl zásadním způsobem ovlivněn fenomenologickou filosofií, zejména Husserlovým ideálem filosofie jako přísné vědy. Tato inspirace se u něho spojuje s vlivy německé klasické filosofie a Hayekovy verze kriticko-racionalistické teorie společnosti. Z tohoto konceptuálního základu diverzifikuje Pavlíkův odborný zájem do několika prolínajících se oblastí. Jde především o problematiku rakouské filosofické tradice. Tu se věnuje zejména Brentanovi (je ve spojení s Mezinárodní brentanovskou společností ve Würzburgu, v r. 1991 inicioval brentanovskou konferenci v Praze), Husserlovi a Bolzanovi. Je zastáncem svébytného charakteru této tradice (hlavně ve vztahu k německé filosofii), přičemž jako její organickou součást pojímá i nejvýznamnější výkony českého myšlení 19. a 20. století (Havlíček, Masaryk ad.). Ve své zatím nejzávažnější publikaci Philosophy, "Parallel Polis" and Revolution si klade za cíl zmapovat ideová východiska filosofické teorie i praxe čs. disentu, postihnout roli filosofického myšlení v čs. demokratické revoluci v r. 1989; konfrontaci disidentských postojů s totalitárním režimem přitom chápe jako specifické pokračování a vyústění dávné polemiky mezi rakouskou a německou filosofickou tradicí. Do této problémové oblasti patří i Pavlíkův pokus interpretovat dílo F. Kafky jako svéráznou, judaistickým cítěním ovlivněnou uměleckou transpozici Brentanovy psychologie a etiky; tato interpretace naznačuje existenci jistých paralelních aspektů v myšlení Kafky, Husserla i Masaryka. Další oblastí Pavlíkova odborného zájmu je filosofie matematiky, měření a kvantifikace. Převládajícím metodickým postupem je zde husserlovská metoda vyvozování matematických idealit ze struktury lidských aktivit v rámci přirozeného světa. Jedním z výsledků aplikace této metody na lidské jednání za podmínek rizika a nejistoty je exaktní matematická formulace vztahu mezi objektivní pravděpodobností a způsobem jejího subjektivního prožívání. Třetí hlavní problémovou oblast představuje filosofie společenské skutečnosti, opírající se o Hayekovu teorii spontánního řádu. Tuto teorii aplikuje jednak ve svém výkladu struktury a fungování demokracie, jednak v pokusu o vysvětlení geneze lidské řeči a mravnosti, který navazuje na Patočkovu fenomenologickou koncepci "ideální geneze" jazyka. Zejména v této druhé souvislosti vystupuje u Pavlíka teorie spontánního řádu jako nutný "přírodně-filosofický" korelát či doplněk k postoji fenomenologickému.