Informácie o autorovi

Fantlová, Zdenka

Dátum narodenia: 1922

Popis:

Zdenka Fantlová původně vůbec není spisovatelka. Nikdy ve svém mládí si nemyslela,že se proslaví svoji knihou, jedinou knihou „Klid je síla, řek´ tatínek“. To až jedna životní událost, která ji změnila nejen po stránce psychické, ale zničil jí i krásný a slibně vypadající rodinný život. Kniha je její autobiografický příběh.
	Zdenka se narodila v roce 1922 v Blatné. Rodiče pocházeli z venkovských židovských rodin na Písecku. V roce 1925 se staly dvě změny v jejím osudu. První ranou byla smrt její milované maminky. Tatínek pak v životě nemiloval už nikoho více. Na inzerát si musel pořídit novou manželku, protože nestíhal práci, výchovu dvou dětí a domácnost dohromady. Všem bylo ale jasné, že novou manželku Elle  nemiluje. Žil s ní jen kvůli dětem. Nic na sobě nenechával znát. Druhou změnou bylo přestěhování do Rokycan, kde prožila celé své mládí. 
Studovala na místním reálném gymnáziu. V roce 1940 však byla z rasových důvodů vyloučena. Protože ji velmi bavilo učit se, a to hlavně cizí jazyky, prosadila si svou a absolvovala jeden rok na Anglickém institutu v Praze. K anglickému jazyku ji táhlo něco neovladatelného, něco magického. Až později pochopila, jak moc udělala dobře. Angličtina ji totiž v rozhodujícím okamžiku zachránila život. 
V Rokycanech našla svoji největší a první velkou lásku – stejně mladého židovského chlapce Arna. Ten shodou okolností pocházel s celou svou rodinou Levitů z Tachova. Kdyby nebyly koncentrační tábory, věřím, že by se jednoho dne vzali. 
V roce 1941 byl Zdenčin otec zatčen gestapem za to, že poslouchal projev Masaryka v anglickém rozhlase. Rodina se zrovna chystala večeřet, kdy do bytu vtrhlo gestapo. Poslední slova, která tatínek pronesl před svou rodinou, byla „Jen klid. Pamatujte si – klid je síla.“. Od té doby ho nikdo neviděl. Ani dopisem se už nedorozuměli. 
Začátkem ledna roku 1942 dostala celá rodina, tedy nevlastní matka Elle, Zdenka, bratr Jiří a nevlastní sestra Lída, předvolání k registraci. Jejich transport byl určen na 20. ledna.  Zdenčina láska Arno se svoji rodinou odjeli transportem již 16.ledna. V té době nikdo nikdy nevěděl, kam ho pošlou. Jejich rodina byla poslána do Terezína. Bratr byl hned po příjezdu oddělen do mužské části. Vše bylo ještě mírné, a tak se při náhodných pracích, kdy jeli muži např. nakládat špinavé prádlo do ženské části, se mohli alespoň na chvilku vidět. Při jedné takové akci našla Zdenka svého Arna. Štěstí jim ale nepřálo dlouho. Po několika týdnech, kdy se takto setkávali, byl Arno poslán dál jako trestní transport za to, že v Praze byl zabit Heydrich. Jedinou památkou po něm jí zůstala vzpomínka a prstýnek, který sám vyrobil a do něhož vyryl: Arno 13.6.1942.
V Terezíně pracovala v kuchyni. Osamostatnila se od sestry a macechy, když si zažádala o vlastní koutek. Z důvodů její práce, kdy chodila do kuchyně na noční, nemohla se pak ve společných pokojích vyspat. Věnovala se i malému divadlu, které v Terezíně vznikalo, podle toho, jaký známý režisér, herec zrovna byl poslán do Terezína. 
Každou chvíli sbírali a povolávali lidi transporty dál na východ. Jednoho dne povolali i Zdenku. Pomocí své kamarádky se však transportu vyhnula.  V roce 1944 ji to však neminulo a s celou svoji rodinou byla poslána do vyhlazovacího tábora Auschwitz – Birkenau. Po příjezdu zde byli všichni židé rozdělováni na dvě strany: rechts a links. Vzhledem ke svému mládí a tudíž pracovní schopnosti byla Zdenka se svou sestrou poslána rechts, matka bohužel links. Až po konci války pochopila, co se dělo s lidmi poslanými links.
Po několika dnech ji odvezli dále na východ do pracovního tábora Kuzbach. Bylo to v pravou chvíli, protože už se svou skupinou stála před plynovou  komorou. V Kuzbachu kopala celé dny zákopy pro německé vojáky. 
V lednu 1945 nastoupila pochod smrti přes řeku Odru do koncentračního tábora Gross Rosen a pak do Mathausenu. Cestou polovina děvčat nepřežila. Po cestě se velmi starala Zdena o svoji těhotnou sestru Lídu. Byla posledním členem rodiny, o kterém věděla, že určitě žije. Pomáhala ji jak psychicky, tak fyzicky. Její těhotenství musely tajit, jinak by ji na místě hned zastřelili, jako to dělali s těmi, které vyčerpáním odmítaly jít dál. 
V únoru 1945 byl zbytek její skupiny odvezen do Bergen – Belsenu blízko Hannoveru. Když tam vypukla tyfová epidemie, většina vězňů zahynula hladem a žízní. Do té doby totiž dávali Němci židům sice mizivý kousek chleba třeba na celý týden a pár kapek vody, ale aspoň něco. Zde se o ně vůbec nestarali. Ani mrtvá těla už se neobtěžovali vyklízet z pokojů. Tak se stávalo, že živí leželi na mrtvých a byli rádi, že ještě žijí. Zde umřela i její sestra Lída. Předčasně porodila v sedmém měsíci. Dítě bylo hned po porodu mrtvé. Lída umřela asi třetí den po porodu.
15.dubna 1945 osvobodila tento tábor britská armáda. Tehdy ji našel jeden anglický důstojník ještě živou mezi tisíci mrtvolami. Tím, že uměla anglicky volat o pomoc, si zachránila život. V červenci 1945 byla převezena Červeným křížem do Švédska na léčení a tam zůstala čtyři roky. 
Naučila se švédsky, pracovala na Československém vyslanství ve Stockholmu. Seznámila se zde s dr. Hájkovou, která ji donášela do nemocnice oficiální listiny jmen lidí, kteří přežili koncentrační tábory. Hledala v nich jména svých rodičů, bratra a Arna. Žádné z hledaných jmen se na seznamu neobjevilo. Pochopila, že je jediná, která z rodiny přežila a že je teď na světě úplně sama. Brzy se tiskly i statistiky o osudech jednotlivých transportů. V nich se potvrdilo, že všichni, kteří byli v Auschwitzu posláni links, se dostali hned ten den do plynu. Arnův trestní transport skončil v Polsku v místě zvaném Trawniky a všecky zde do posledního muže zavraždili. Bratr Jirka byl na podzim 1944 poslán do Gliwice, kde budovali muniční továrnu na rakety. V lednu 1945, kdy se blížila Rudá armáda, se Jirka pokusil o útěk, ale dva esesmani ho na cestě našli a na místě zastřelili. Otec byl celou dobu vězněn v Auschwitzu. V lednu 1945 se vydala velká skupina mužů na pochod smrti. Otec po dvou týdnech vyčerpávající chůze zemřel. 
Jednoho dne ji do Stockholmu přišel dopis od neznámého muže jménem Lederman, který ji chtěl poznat. Po celou dobu, kdy byl vězněn v Auschwitzu, byl se Zdenčiným otcem. Ten mu často o své dceři vyprávěl. Měl ji strašně rád a tvrdil, že ona to vše určitě přežije. Pan Lederman našel její jméno na listině lidí, kteří přežili. Chtěl ji povědět o tom, jaká byla poslední slova jejího otce a co vše spolu prožili. Pozval ji k sobě do Prahy. Zdenka se bez velkého rozmýšlení sbalila a jela do Prahy. Když se ale ocitla za dveřmi bytu pana Ledermana, sáhla po zvonku a zarazila se. Nechtěla si pamatovat otce trpícího v Auschwitzu. Chtěla si ho pamatovat tak, jak odcházel s gestapem pryč. A tak se otočila a navždycky odjela z Prahy a z Československa. Nikdy více se sem už nevrátila.
Ve Stockholmu žila Zdenka do roku 1949, kdy opustila Evropu a emigrovala do Austrálie. Tam se vdala a měla dceru Katuš. V Melbourne byla členkou jednoho místního divadla, kde úspěšně vystupovala v mnoha rolích až do svého odjezdu do Anglie v roce 1969. Od té doby žije v Londýně. Její dcera získala v Anglii doktorát z psychologie a pracuje nyní v Americe, kde žije se svým manželem  a dvěma dětmi v Bostonu.