Informácie o autorovi

Fernández Santos, Jesús

Dátum narodenia: 1926

Dátum úmrtia: 1988

Popis:

Jesús Fernández Santos, narozen v Madridu  9. 11. 1926, umírá 1988 tamtéž, je španělský prozaik. Vystudoval filozofii a literaturu, později též kinematografický institut. Působil jako novinář, divadelní ředitel, filmový režisér a kritik deníku El País. – Literární dráhu zahájil jako představitel objektivního realismu zajímající se o sociální otázky a zaostalost španělského venkova. Dokladem této první tvůrčí etapy jsou romány Los bravos (1954, Drsní lidé, česky 1983) a En la hoguera (1957, Ve výhni). Postupně se vypracoval ve vynikajícího stylistu a rafinovaného vyprávěče s vyhraněným zájmem o subjektivně chápané metahistorické pozadí osudů různých sociálních, profesních a názorových skupin (případně marginalizovaných jedinců), které musí čelit útlaku, fanatismu či nespravedlnosti. Tuto tematickou řadu otevírá román o mravních zmatcích madridských intelektuálů (výtvarníků) při prázdninovém pobytu v Segovii Laberintos (1964, Labyrinty). Již tento román je lehce podkreslen náboženským kontextem, který posléze naplno prostoupil román El hombre de los santos (1969, Společník svatých), v němž je vylíčen příběh profesionálně poctivého, ale společensky neúspěšného restaurátora nástěnných maleb ve venkovských kostelích. Don Antonio, jakýsi Boží bloud či františkánský prosťáček, ovládá své řemeslo, uvědomuje si význam kulturního odkazu minulosti, ale přitom také ví, že moderní společnost, pro niž je pouhým outsiderem, nemá pro plody jeho pietní úcty k dílu předchozích generací žádné uznání. Motiv samoty, nepochopení a osudové tragiky se objevuje i v Nadalovou cenou odměněném románu o současné protestantské minoritě uprostřed katolické většiny Libro de las memorias de las cosas (1971, Pamětní kniha dějů). Románem La que no tiene nombre (1977, Ta, která nemá jméno) zahájil etapu historických námětů, která vzápětí vyvrcholila pozoruhodným románem Extramuros (1978, Vně zdí); na základě skutečné události, k níž došlo během 16. století v jednom klášteře v Córdobě, je zde pomocí záměrně archaizujícího jazyka a v abstraktní rovině bez zbytečných odkazů ke konkrétním místopisným reáliím převyprávěn příběh jedné klášterní komunity a falešně stigmatizované jeptišky. Do existenciálně pojatého příběhu jsou opět zakódovány nadčasové otázky samoty, vnitřní krize a touhy po smysluplné lidské komunikaci. K historickému cyklu patří též romány Cabrera (1981), jehož námětem je deportace zajatých francouzských vojáků během napoleonské invaze, a El griego (1985, Řek), životopisný příběh malíře El Greca. Naproti tomu v románu Jaque a la dama (1982, Šach dámě) je popsán osud mladé ošetřovatelky Marty ve víru občanské války a v Los jinetes del alba (1984, Jitřní jezdci) další příběh z období špan. repu¬bliky, jehož rámcem je proslulé hornické povstání v Asturii v roce 1934. Do současnosti se Fernández Santos vrátil až milostným příběhem ze španělského venkova Balada de amor y soledad (1987, Balada o lásce a samotě). Napsal též sbírky povídek Cabeza rapada (1958, Vyholená hlava), jejímž námětem jsou autobiografické zážitky z občanské války, Las catedrales (1970, Katedrály), kde spojnicí čtyř různých lidských osudů jsou čtyři katedrály, Paraíso encerrado (1973, Uzavřený ráj), A orillas de una vieja dama (1979, Na březích jedné staré dámy) a Las puertas del Edén (1981, Brány Edenu). Část své povídkové tvorby vydal pod názvem Cuentos completos (1978, Sebrané povídky). Je rovněž autorem esejů Europa y algo más (1977, Evropa a něco navíc), Palabras en libertad (1982, Slova na svobodě) a El rostro del país (1987, Tvář země).