Informácie o autorovi

Bratršovská, Zdena

Dátum narodenia: 1951

Popis:

Narodila se 13. května 1951 v Praze v rodině ekonoma a úřednice. V mládí navštěvovala baletní školu v Ústí nad Labem, kde žila až do maturity. V lednu 1969 zorganizovala pěší pochod studentů SVVŠ z Ústí do Prahy na pohřeb Jana Palacha. Zapsala se na Filozofickou fakultu UJEP v Brně (dnešní Filozofická fakulta Masarykovy univerzity), obor sociologie-historie, ale studia po roce ukončila. 
V letech 1970-1972 se stala členkou experimentální scény Bílé divadlo, které založil František Hrdlička a které vedl společně s režisérem Milošem Horanským. Tento soubor byl prvou alternativní scénou v Česku. Prostřednictvím improvizace hledal podprahové zdroje tvořivosti a zároveň fungoval jako antropologická laboratoř; členové souboru zkoušeli v poloilegálních podmínkách (nejdéle v břevnovském zámečku Kajetánka a v Chebu). V roce 1972 musel soubor svou činnost z politických důvodů přerušit. 
Od roku 1974 zahájili Zdena Bratršovská a František Hrdlička svou literární spolupráci, která trvá dodnes. Jejich prozaický debut Sebranci z roku 1975 koloval jako samizdat mezi studenty a trampy (po roce 1990 vyšel ve třech oficiálních vydáních). Zdena Bratršovská debutovala souborem veršů Džbán bez ucha, který překvapivě prošel cenzurou. Během normalizace žila v Praze; vystřídala řadu zaměstnání, v nichž nebylo nutné spolupracovat s komunistickým režimem (topička, uklízečka, skladnice, archivářka). Od roku 1983 byla ve svobodném povolání.[1][2] 
V roce 1990 byla jmenována do výboru Českého literárního fondu, Obce spisovatelů a PEN klubu. V letech 1990 se spolu s Františkem Hrdličkou aktivně věnovali publicistické činnosti (psali fejetony, eseje a recenze, nejčastěji pro LN, Literární noviny, Tvar, Občanský deník, Český deník), přispívali do Českého rozhlasu (Živá slova, Pro tento čas, Excerpta) a natočili několik televizních dokumentů. Oba autoři byli vždy bezpartijní. 
Jejich dílo je obsáhlé a žánrově pestré. Kritici hovoří o magickém realismu, o dramatickém spádu a psychologické přesvědčivosti. Náměty příběhů jsou vesměs fiktivní, výjimku tvoří jen autobiografické vyprávění O kočkách a lidech. Jejich prózy byly přeloženy do slovenštiny, do němčiny, do angličtiny a do finštiny. Ukázky ze své tvorby četli na Slovensku, v Německu, v Holandsku, v Kanadě a v USA