Margery Allinghamová je o něco mladší vrstevnice Dorothy Sayersové a Agathy Christieové; její nejlepší výsledky jsou skoro tak dobré jako u Dorothy Sayersové a méně zdařilé věci nejsou horší než méně povedené práce Aghathy Christieové. Detektivky začaly psát již ve čtyřiadvaceti letech, a snad proto trpí její první knížky naivností, snobismem a nezkušeností v literární práci. Nejlepší jsou z let třicátých; později – podobně jako řada jiných dobrých detektivních autorů – upadla v předvečer druhé světové války do osidel špionážní a vlastenecké tématiky, která je ovšem pro klasickou detektivku vždycky osudná.
Svého detektiva našla už ve své první knížce („Zločin na zámku Black Dudley“, 1928); je to dobrá, i když ne zcela originální směs intelektuála a světáka – obojí v mírné, přijatelné dávce. Jeho osobnost i způsoby práce jsou zcela pochopitelné, když z diskrétnějších náznaků autorky pochopíme, že je to vedlejší ratolest vysoké, ale chudé aristokracie. V postupu dalších románů Albert Campion – spolu s autorkou – značně vyzrává a nelze se proto divit, že se jeho postava v jednotlivých dobrodružstvích jeví dost ošidně.