Jeghiše Čarenc (28. 9. 1897-29 11. 1937), vl. jm. Jeghiše Soghomonjan se narodil v Karsu v rodině obchodníka s koberci, již během svých školních let začal psát verše, které publikoval v karském literárním almanachu. Jako Sedmnáctiletý mladík se účastnil bojů první světové války. Říjnovou revoluci zažil v Moskvě, kde také dokončil své vzdělání a aktivně se účastnil literárního života. V polovině dvacátých let pracoval v diplomatických službách (Turecko, západní Evropa). Jeghiše Čarenc byl všestrannou osobností, jeho rané sbírky básní - Jerekh jerg tchradaluk aghdžkan (1914; Tři písně bledé dívce), Tesilažamer (1915; Hodiny vidin) aj. - jsou ovlivněny evropským symbolismem. Po roce 1917 se přiklání k ideálům revoluce, což obohacuje jeho doposud převážně intimní poezii o rozměrnější „viepoémy“, které připomínaly často verše Majakovského. Známé jsou také jeho veršované skladby o Leninovi, které jsou považovány za nejlepší v celé sovětské poezii. Vedle poezie napsal čarenc také dvě prozaické knihy: Země Nairi (1925) a Hišoghuchjunner Jerevani Ughghič tnic (1927; Z jerevanského nápravného zařízení). Čarenc se rovněž uplatnil jako vynikající překladatel poezie z nejrůznějších jazykových oblastí.