Informácie o autorovi

Bednář, František

Dátum narodenia: 1884

Dátum úmrtia: 1964

Popis:

Působil v reformovaném sboru v Kloboukách nejprve jako superintendentní vikář (1909–12) od r. 1912 jako farář, v l. 1919–27 v Praze u Klimenta. R. 1922 se stal docentem (Snahy o řešení sociální otázky v novodobém protestantismu) r. 1926 profesorem církevního práva a praktické teologie na Husově ETF v Praze, kde přednášel do r. 1952. V l. 1927–28, 1933–34 a 1938–46 byl děkanem fakulty.

Ač byl farářem své církve rád a ctil klasickou linii předávání křesťanské víry i mravní přísnost českého protestantismu, přesahovalo jeho pojetí křesťanství těsný rámec církve. Patřil k první učitelské generaci Husovy ETF, hlásící se ke směru svobodného protestantismu. Křesťanskou odpovědnost za duchovní stav lidstva spatřoval na pomezí křesťanství a veřejného dění politického, kulturního a sociálního. Věrohodnost křesťanství v moderním světě závisí na jeho schopnosti sdílet otázky a problémy současného člověka a podílet se na úsilí o pokrok sociální a kulturní. V praktické teologii (kam patří disciplíny jako katechetika, homiletika, nauka o pastýřské péči, nauka o kultu, církevní právo a diakonie) odmítal vycházet pouze z instituční církve a zastával názor, že je třeba studovat projevy soudobého křesťanství, přihlížet k výsledkům sociologických, psychologických i statistických výzkumů. (Své pojetí vyložil v článku Vliv soudobých myšlenkových proudů na vybudování praktického bohosloví.) Zastával historickou metodu v teologii. Do praktického bohosloví se snažil prosadit disciplíny, pro něž razil název „necírkevní křesťanství ve světě“. Funkci církve spatřoval v překračování její soběstřednosti. V jistém smyslu lze říci, že heslo německého protestantismu 60. a 70. let „církev pro druhé“ mělo v B. koncepci své předznamenání, i když artikulované v atmosféře liberálního protestantského optimismu o duchovních perspektivách moderní doby. Jeho koncepce teologie nevycházela z tradičních článků věrouky, nýbrž z apelu na etické, praktické křesťanství. Mnoho pozornosti proto věnoval i otázce sociální, jak o tom svědčí jeho habilitační spis i článek Protestantismus a sociální otázka. V intencích svého oboru se zabýval také církevním právem (Sbírka zákonů a nařízení ve věcech náboženských a církevních) a v době první ČSR se podílel na hledání podoby vztahu církve a státu. Odmítal mocenské aspirace církve, prosazoval odlišení církve od politické strany a jako žádoucí vztah církve a státu formuloval odluku (Církev a stát, O poměru církve a státu). Ve 40. letech ho živý zájem o českou historii, zejména o dějiny Jednoty bratrské, přivedl k rozsáhlé ediční činnosti: Vydal Bílkovy paměti, Augustův spis s dosahem pro praktickou teologii, Blahoslavovo Naučení mládencům aj.