Informácie o titule

Zápisníky II (Carnets II)

Autor: Camus, Albert

Žáner: Vedy humanitné - Filozofia

Jazyk: Český

Rok: 1999

Rok originálneho vydania: 1993

Popis:

Druhý svazek Zápisníků Alberta Camuse (1913-1960) se svým počátkem částečně překrývá s koncem svazku prvního: jako by v autorovi na přelomu ledna a února 1942 chvíli koexistovaly dvě bytosti, než se vnitřně sžijí s tím, že se cosi definitivně uzavřelo a nastalo kvalitativně nové období, jež skončí roku 1951 dopsáním první verze Člověka revoltujícího. Předěl mezi oběma svazky, které byly zhruba připraveny k vydání ještě za Camusova života, vlastně vyplynul z dějinného času, protože válečné události odřízly spisovatele, který do Francie přijel na rekonvalescenci po prodělané tuberkulóze, od milovaného Alžírska i od ženy a uvěznily ho v zakletí severních krajů, o to nehostinnějších, že pod dusným příkrovem války. Do času mýtu neurvale vtrhly dějiny, ke svému zrůdnému obrazu účelově překroutily Camusova milovaného filosofa, zemí zachvátil mor. Je tedy přirozené, že do popředí spisovatelova zájmu se dostává ne už literatura, ale filosofické, a především morální otázky, jež před člověka jeho založení, ale i zdravotního omezení - které mu například zabránilo aktivně se účastnit války - klade po všech stránkách nemocná doba prosáklá vědomím smrti. Z dnešního literárněhistorického nadhledu je ostatně snadné k tomuto období, v němž vzniknou taková díla, jako je román Mor, drama Spravedliví či úhelný esej Člověk revoltující, přiřadit charakteristiku, kterou nám v Zápisnících sám nabídl: po předchozím cyklu. absurdity (Cizinec, Mýtus o Sisyfovi, Caligula a Nedorozumění) se teď pohybujeme ve znamení revolty. Také Camusova četba se dlouhodobě zabývá tematikou revolty a revoluce, lyrické imprese ustupují úvahám o spravedlnosti, násilí a svobodě, o angažovanosti v umění i v životě. Víc než co jiného cítíme úpornou snahu jisté věci ujasnit především sám sobě, poctivě se dobrat pravdy, jíž se nedostane nutně vřelého přijetí, zejména když se po skončení války čím dál víc prohlubuje názorový rozpor mezi pařížskou intelektuální levicí, která přivírá oči nad stalinismem, a proletářským aristokratem ducha, který se s touž levicí sešel na společné bázi v protinacistickém odboji. Camus se ke svým ideovým postojům doslova protrpí silou ukázňující vůle a usilovnou prací ducha zmítaného pochybnostmi. Souběžně s tím se v něm helenistický ideál těla a antického pojetí krásy, jenž je jeho celoživotní mediteránní nostalgií, sváří i organicky pojí s tíhnutím k askezi, k pověstné svatosti bez Boha. Mezi řádky čteme příběh o lidské síle a křehkosti, o samotě, beznaději, rozpolcené lásce a mužném čelení smrti.