Informácie o titule

Zápisníky III (Carnets III)

Autor: Camus, Albert

Jazyk: Český

Rok: 1999

Rok originálneho vydania: 1989

Popis:

Třetí a poslední svazek Zápisníků Alberta Camuse začíná v březnu 1951 po dokončení první verze Člověka revoltujícího a uzavírá se v prosinci 1959. 4. ledna 1960 jejich šestačtyřicetiletý autor zemře při autonehodě. Knižního vydání se tyto zápisy dočkají až s odstupem třiceti let - v roce 1989, čtvrt století po prvních dvou svazcích -, natolik jsou zjitřené a jejich materie ve Francii stále ještě živá. Kdo by však čekal, že v nich bude sledovat průběh polemiky se Sartrem po vydání Camasova kontroverzního eseje, bude přinejmenším překvapen. Břitký pamfletista Camus, který na své okolí působí tak sebejistě, krasavec osudově lámající ženská srdce, vzácně nesdílný ve věcech svého citového života, se na těchto stránkách poprvé přibližuje intimnímu deníku. Intimnímu v tom smyslu, že v něm cudně zaznamenává takřka výhradně stopy na duši, které v něm ono více než nelehké období zanechalo. Hodna zaznamenání není kupříkladu výtka filosofické nekompetentnosti, jíž si byl do značné míry sám vědom, nýbrž zrada přátelství, nevůle levicových intelektuálů pochopit jeho sebevražedně paličské stanovisko ve věci komunistického systému, k němuž se historie propracuje až řadu let po jeho smrti, snaha vyobcovat ho z oné levice, do níž cítil, že "sobě i jí navzdory" patří, a označit ho nálepkou zavrženíhodného pravičáctví, která pro něho znamenala téměř naprosté osamění. K jeho prohloubení zakrátko přispěje ještě situace v Camusově rodném Alžírsku, v níž spisovatel zastává dobově neudržitelné stanovisko pokojné koexistence "domorodců" s "kolonisty". Představme si Kosovo, v němž by dnes žila jeho prostá srbská matka, a pochopíme, proč se Camus snaží vyvarovat sebeméně ideologického hlediska a proč i jeho vůle k morálce ukotvující lidské bytí víc a víc ochabuje ve skepsi. Jeho úvahy se čím dál častěji dotýkají lásky, jakkoli filosofické ambice jsou ty tam, a dokonce i nad moralistou v linii Montaignově a Pascalově jednoznačně nabývá vrchu umělec. Lze tu samozřejmě stopovat genezi děl, která tak či onak spatřila světlo světa (např. Pád, Exil a království, První člověk), i těch, která už Camus nenapsal, a uvědomit si hloubku psychického strádání a tvůrčích muk, jež jim předcházela. Jeden z nejmladších laureátů Nobelovy ceny za literaturu, který toto vrcholné ocenění přijal v nesmírně konfliktním ovzduší, se teprve teď cítí na prahu své skutečně svobodné tvorby, nad níž má bdít řecká bohyně míry Nemesis. K nejkrásnějším stránkám, které napsal, nepochybně patří zápisy inspirované cestou do Itálie, a především Řecka. Navrací se v nich pocitově k samému počátku své tvorby, k souznění s krásou a nepojmenovatelným tajemstvím světa ve vnímání krajiny a vrcholných uměleckých výtvorů člověka.
V odpověď na otázku po svých deseti nejoblíbenějších slovech milenec života Camus uvedl: svět, bolest, země, matka, lidé, poušť, čest, bída, léto, moře. Po přečtení tohoto svazku se vtírá pocit, že nečekaná smrt zastihla člověka připraveného, který vše vyslovitelné řekl a nevyslovitelné si odnesl s sebou.