Informácie o titule

Naděje mi pomohla přežít (Die Hoffnung erhielt mich am Leben)

Autor: Elias, Ruth

Žáner: Dokumentárne - Memoáre

Jazyk: Český

Rok: 1994

Popis:

Vlastní životopis autorky.

63 roků více jak půl století zpátky… To je velká část lidského života. Přesto jsou mezi námi pamětnici, kterým se do mysli nesmazatelně vryla podoba hezké mladé dívky sedící na parapetu okna a hrající na harmoniku melodie, které se nesly přes cele Městečko a potěšily kolemjdoucí v době, kdy budoucnost byla nejistá a pro radost příliš místa nebylo. A přestože si její otec přál, aby zde žili v naprostém ústraní, stala se jedinou ženou v pozořické kapele, doprovázela děvčátka při hodinách rytmiky na klavír a spoluúčinkovala v divadelních představeních, která pořádal Sokol. Jmenuje se Ruth Elias, tehdy ovšem slečna Huppertová. Psal se rok 1939 a Pozořice byly místem, které mělo uchránit rodinu Huppertovou před Hitlerovými protižidovskými záměry. Tady, jak sama píše ve své knize „Naděje mi pomohla přežít", strávila dva roky - dva šťastné roky se svojí rodinou. Uprchli v r. 1939 z Ostravy, protože všichni židovští muži byli v říjnu 1939 posláni na nucenou práci do Polska. Rodina Huppertova vlastnila v Ostravě závod na výrobu uzenin a řeznictví, dva byty a dva obchody. Zanechali tam vše a uprchli do Pozořic, kde si najali dva byty a začali pracovat u sedláků. Ruth pracovala u rodiny Buchtové jak na poli, tak i dojila krávy a při špatném počasí drala peří. Ruth byla známá hudebnice a její sestra Edita se zapsala do podvědomí zdejších lidí jako velmi zručná švadlena - šila nejen lidem, ale vyráběla i kostýmy pro různé kulturní akce. Edita zde prožila také svoji životní lásku. S Milošem Žalmanem se chtěli po válce vzít. Když se blížila chvíle jejich rozloučení, dělal Miloš vše pro její záchranu včetně vybudovaného úkrytu na půdě.
Huppertovi nebyli jediní Židé, kteří se v Pozořicích skrývali. Na Jelenici a na Žalmance pracovala skupina mladých dřevorubců. S jedním z nich, Konrádem, prožila svoji lásku i Ruth. Uprostřed války žili poklidným vesnickým životem. Gestapo ovšem stále slídilo po lidech židovské národnosti a všichni, kteří se s rodinou Huppertových stýkali, byli vystaveni stále většímu nebezpečí. Když dostali předvolání k transportu do Terezina, vyrojily se otázky: 
Odkud znali jejich jména? Jak se o nich dozvěděli?
Jak píše Ruth ve své knize, tyhle otázky nejsou dodnes vysvětlené. Rozloučit se s nimi přišla skoro celá vesnice a odváželi si s sebou i požehnání pana faráře. „ Po válce se sejdeme u křížka….", tak se rozloučil se svými přáteli pan Buchta. Vrátila se jen Ruth.