Informácie o titule

Zpověď Maxe Tivoliho (The Confessions of Max Tivoli)

Autor: Greer, Andrew Sean

Žáner: Próza

Jazyk: Český

Popis:

Zpověď Maxe Tivoliho je román podmanivý, ba dokonce strhující. O jeho kvalitách asi nejlépe svědčí, že dokáže získat i ty čtenáře, kterým jinak při zmínce o alternativním čase či jiných experimentech zavánějících sci-fi naskakuje husí kůže. Greer si dal nelehký úkol: napsat román, jehož hlavnímu hrdinovi bude čas utíkat opačně. Lépe řečeno jeden aspekt času, takže se narodí starý a jeho tělo bude postupně mládnout, zatímco jeho mysl se bude ubírat opačným směrem, tedy normálně. To, co se na první pohled jeví jako velice nelákavý, nečtivý a nepravděpodobný experiment, se nicméně záhy ukáže ve zcela jiném světle. Díky vytříbenému literárnímu citu a skvěle zvolenému stylu se Greerovi daří tuto nelehkou překážku nejen překonat, ale použít ji k vlastnímu prospěchu. Obrácená perspektiva času umožňuje autorovi postavit mnohá klišé do zcela jiného světla, zpochybnit samozřejmě přijímané pravdy a nahlodat jakýkoli optimistický pohled na svět. Zpověď Maxe Tivoliho je hluboce znepokojivá, tragická a v mnohém naprosto bezútěšná kniha. 

Tématem času se zabývali modernisté: od Prousta přes Woolfovou až po Joyce. Greera však takovéto teoretické, až fyzikální zkoumání času nechává zcela klidným. Navazuje snad jedině na Prousta, a to hlavně pro jeho geniální syntézu touhy, paměti a zmaru. Příběh Maxe Tivoliho, který se narodí slepý, s vrásčitou kůží starého muže a postupně mládne, nám ukazuje cosi velice znepokojivého, totiž že všechna ta slova o nabírání moudrosti a zkušeností mohou být jen plané řeči, báchorky, které si vymýšlíme, abychom si plynutí času učinili snesitelnějším. Max, kterého jeho syn a zároveň „nevlastní bratr“ tituluje „slepičí mozku“, sice nějakou zkušenost má, protože si přirozeně pamatuje svůj život, ovšem to podstatné, to, o co mu v životě skutečně jde, sdělit nedokáže. Pohybuje se kolem svých blízkých, sleduje vývoj svého syna, ale veškerý kontakt se odehrává přes bariéru nevyslovitelného. 

Maxův příběh je jedna velká metafora, která je o to výraznější, že zbytek knihy je veskrze realistický. Greerovi se podařilo nádherně zachytit San Francisco na přelomu století, a jeho popis je tak citlivý k dobovým reáliím, až někdy máme pocit, zda se nejedná o pastiš modernistického stylu takového Nabokova anebo Prousta. Právě vliv Proustova dekadentního stylu ve své recenzi právem zdůrazňuje John Updike. Ale nejde jen o styl, román je též zajímavou historickou výpovědí, která nám ukazuje masivní proměnu amerického velkoměsta. Z provinčního malebného městečka se postupně, pod vlivem zlaté horečky, ale i nástupu dravého kapitalismu počátkem dvacátého století, stává rozlehlá metropole, která během své expanze pohlcuje někdejší honosné čtvrti a proměňuje je v řadu dalších obytných bloků. Román tak vypovídá nejen o nenávratném uplývání života, který mizí hrdinovi pod rukama, ale i o nenávratné změně krajiny, zejména pak lidské krajiny. Do dětství se vrátit nelze. To může akorát Max, ovšem jeho návrat zdaleka není návratem šťastným, o němž občas sníme. 

Maxova zpověď v sobě skrývá tři příběhy, které svými různými aspekty vzdávají hold velikánům světové literatury (například první příběh zcela evidentně odkazuje k Lolitě, a to zdaleka nejen věkem jeho protagonistů). Jsou to tři různá milostná vzplanutí odehrávající se na různém místě a v různém čase, přičemž jen jedno, to prostřední, kdy je protagonistovi 35 let, lze považovat – přirozeně poměřováno standardem většinové společnosti – za normální. Nicméně to, zda je vztah pedofilní, normální nebo jakýkoli jiný, nic nemění na konečném výsledku, který je vždy zoufalý. Navíc bezvýchodnost Maxovy situace je ještě umocněna tím, že on je nucen hledat uspokojení a naplnění své lásky bezprostředně a okamžitě. Čas, jak říká na jednom místě románu, rozhodně „není na jeho straně“ a tak ví, že dříve či později již nedokáže své „mládnutí“ maskovat a že přijde nevyhnutelný konec sebešťastnějšího vztahu. Úsloví „a žili, dokud neumřeli“ prostě pro Maxe nepřipadá v úvahu. 

Plynutí času nazpět má v románu ještě jeden zajímavý aspekt. Na rozdíl od nás, kteří zcela jistě víme, že náš konec přijde, ovšem jen vágně tušíme kdy, respektive jsme v pokušení tuto „stopku“ neustále oddalovat v naději, že se dožijeme delšího věku než ti, které jsme viděli umírat, Max přesně ví, kdy přijde jeho konec, a to proto, že sice sedmdesátník a padesátník mohou vypadat skoro stejně, ovšem mezi měsíčním a půlročním dítětem je zatraceně velký rozdíl. Obrácený běh času je v Maxově případě tedy jen precizně vykresleným portrétem smrtky s kosou. Max by asi nesouhlasil s Heideggerem, že vědomí smrti mu dodává autentičnosti: Max Tivoli je v tomto ohledu jako každý z nás, čím blíže je smrt, čím je hmatatelnější, tím bezradnější, zoufalejší a hlavně bezmocnější jsme. A není vůbec překvapivé, že tváří v tvář této děsivé nemohoucnosti volí Max přes klamavý vzhled své tělesné schránky řešení, jaké volí na konci života mnozí. 

Max Tivoli je na první pohled nepochybně zrůda. Postižený tvor, který se vždy odlišuje od ostatních a který nemá sebemenší šanci se přizpůsobit. Na druhou stranu, stejně jako Greer v průběhu románu ukázal, že co se týče „stárnutí/mládnutí“, jsme na tom všichni podobně jako Max, tak v jeho závěru vidíme, že jsme na tom podobně, i co se týče oné monstrozity. Max Tivoli je zrůda skutečně jen na první pohled. Při bližším a citlivějším pohledu je to velice přesný, a velmi tragický obraz člověka, který je v každém z nás