Informácie o titule

Republika snů

Autor: Schulz, Bruno

Žáner: Próza

Jazyk: Český

Popis:

tematizuje zánik starého „kupeckého“ světa, společenského modelu, kde každá věc, člověk i zvyk měli svůj účel, ustálené místo v zaběhnuté struktuře kulturně-společenských vztahů, a jeho brutální nahrazení agresivním velkoprůmyslem – záměnu světa v pásově vyrobenou imitaci. Jeho próza působí tísnivější a bezvýchodněji, pročež často bývá srovnáván s velikánem jménem Kafka. I jeho postoj pramení z vnitřní paniky člověka, kterému se před očima vytrácí poslední svět, v němž ještě dokáže žít.
Zosobněním tohoto řádu je Schulzův otec, kupec se střižným zbožím. I přesto, že se nepraktickému Schulzovi zdá království látek, rolí a malého obchodu stejně záhadné jako to, které je má nahradit, cítí v něm uspokojující moudrost, hřejivý zvyk, kdy se každý jeden obchodní úkon rovná obřadu. Fascinující však není třpytivý lesk, nýbrž jeho racionalita. Mýtus kupce tak i nadále může ukrývat pravdu, ze Schulzova pohledu je prodloužením přírodního řádu věcí, svým nikam nespěcháním odráží ustálený tok času. Jenže jeho zánik je nevyhnutelný. Schulz vidí, jak k nemocem náchylného otce doslova stravuje jakási tajuplná choroba (v mnoha povídkách je tato skutečnost skrze otcovy proměny do ptáků, brouků aj. takřka kafkovsky objektivizována), jak se staré čtvrti Drohobyče (města, s nímž je jeho tvorba neodmyslitelně spjata) mění v imitaci velkoměsta (povídka Skořicové krámy) a zároveň si uvědomuje svou bezmocnost melancholického snílka. V jakési formě nepodmíněné reakce se utíká do dětství, kde svět existoval nezkorodován „pokrokem“, kdy se nechal vnímat v celé své obsažnosti i symbolice. Tajemné koňské drožky unášejí své hrdiny daleko za město až k prapůvodnímu předobrazu života, jenž se v daný okamžik koncentruje například ve vesnické zábavě, obecněji pak v lidových mýtech, a v úplném ceku pak jako sepětí člověka, přírody a času. Při zpáteční cestě zdá, že tato nepřeklenutelná vzdálenost nevydá na víc než pár kroků. Malí chlapci se v noci prochází pustými, nelidsky chladnými chodbami gymnázií, v nichž se dehonestuje veškerá chtěná vznešenost školství. Nezapomínejme totiž, že Schulz léta pracoval jako profesor.

Většina povídek se navíc odehrává v tajemném „třináctém měsíci“. Ten nemá jméno, jen tíživý fakt své existence. Je to okamžik na pomezí času, kdy starý svět skonal, ale nový se ještě úplně nezrodil. Schulz – zastánce včerejška – v konfrontaci s bujením zítřka pociťuje zbytečnost svých fantazijních úniků. Doslova píše: „Se zrakem putujícím po dávných vzpomínkách vypravoval prapodivné historky, které v jistém okamžiku náhle končily, uvolňovaly se a rozvívaly v nicotu.“ Přes toto neodkladné vědomí se jich nedokáže vzdát. Opakovaně se tak mýlí, zjišťuje, že svým (ne)konáním přispívá k zániku všeho, co má rád. Symboly svobody vyznívají zcela protichůdně. Přesto, že jedna z prvních povídek Ptáci končí osvobozením všech opeřenců, které otec držel na půdě, v té poslední se ptáci zase navrací a to k nepoznání znetvoření. Za několik dní otec umírá.

Schulzovi zbudou jen vzpomínky; naděje, že právě dětství může „humanizovat“ nastanuvší věk temné industrializace. Uchyluje se k napjatě expresivní formě – modernisticky se snaží rozbít zatvrzující se povrch a nahlédnout pravdu, která mu ale neustále uniká. Nakonec zjišťuje, že to není člověk, ale právě příroda nabitá pohybem, která znamená kontradikci strnulých Potěmkinových vesnic amerikánských čtvrtí. Právě tuto mýtickou, chvěním a hemžením samoelektrizující se hmotu původního „pra“bytí se Schulz snaží uchopit a to mnohdy již ryze básnickými formami. Přesto se mu, jak již bylo řečeno, neustále vysmýkává. Je tedy svět, který z ní buduje pravdivý? Hrabal, právě v reakci na Skořicové krámy, napsal, že „Fikce je mnohdy dokonalejší a realističtější než sama skutečnost,“ a jedinou větou vystihl podstatu celé Schulzovy tvorby.

SKOŘICOVÉ KRÁMY (O. B)
SANATORIUM NA VĚČNOSTI
FRAGMENTY (I. M.)